STMÍVÁNÍ-16.KAPITOLA-CARLISLE 1.část

29. března 2010 v 16:09 | majča |  Stmívání
16. CARLISLE
Vedl mě zpátky do místnosti, kterou předtím označil za Carlisleovu pracovnu. Chviličku postál přede dveřmi.
"Pojďte dál," pozval nás Carlisleův hlas.
Edward otevřel dveře do místnosti s vysokým stropem a vysokými, na západ otočenými okny. Stěny byly zase obložené, tentokrát tmavším dřevem. Většinu místa na stěnách ovšem zabíraly dlouhé police knih, které mi sahaly vysoko nad hlavu. Tolik knih jsem viděla snad jenom ve veřejné knihovně.
Carlisle seděl na kožené židli za velkým mahagonovým psacím stolem. Právě vkládal záložku mezi stránky tlusté knihy, kterou držel v ruce. Místnost byla taková, jak jsem si vždycky představovala pracovnu univerzitního děkana - jenomže Carlisle vypadal na takovou funkci příliš mladý.
"Co pro vás můžu udělat?" zeptal se příjemně a zvedl se ze židle.
"Chtěl jsem ukázat Belle něco z naší historie," řekl Edward. "No, vlastně tvoji historii."
"Nechtěli jsme vás rušit," omlouvala jsem se.
"Ale mě vůbec nerušíte. Kde chcete začít?"
"U Vozky," odpověděl Edward, položil mi jednu ruku zlehka na rameno a otočil mě čelem zpátky ke dveřím, kterými jsme právě prošli. Pokaždé, když se mě sebeméně dotkl, moje srdce hlasitě zareagovalo. Tady před Carlislem to bylo ještě trapnější.
Stěna, ke které jsme stáli čelem, se od ostatních lišila. Místo polic s knihami na ní visely spousty zarámovaných obrázků všech velikostí, některé byly v živých barvách, jiné zašlé, jednobarevné. Hledala jsem v tom nějakou logiku, nějaký jednotící motiv, který ta sbírka měla společný, ale ve svém spěšném pátrání jsem nenašla nic.
Edward mě přitáhl k protější levé straně a postavil mě před malou čtvercovou olejomalbu v obyčejném dřevěném rámečku. Ten obrázek na sebe mezi většími a jasnějšími kusy nijak neupozorňoval; byl vyvedený v nejrůznějších tónech tmavě hnědé a bylo na něm namalováno miniaturní město plné příkře se svažujících střech, s tenkými věžičkami na několika roztroušených věžích. V popředí tekla široká řeka, přeťatá mostem pokrytým stavbičkami, které vypadaly jako drobné katedrály.
"Londýn v padesátých letech sedmnáctého století," prohlásil Edward.
"Londýn mého mládí," dodal Carlisle, který stál pár kroků za námi. Trhla jsem sebou; neslyšela jsem ho přiblížit se. Edward mi zmáčkl ruku.
"Povíš ten příběh sám?" zeptal se Edward. Otočila jsem se trochu, abych viděla Carlisleovu odpověď.
Setkal se s mým pohledem a usmál se. "Rád bych," odpověděl. "Ale ve skutečnosti už mám trochu zpoždění. Dnes ráno volali z nemocnice - doktor Snow je nemocný a zůstal doma. Navíc ty příběhy znáš stejně dobře jako já," dodal a usmál se na Edwarda.
Byla to podivná kombinace - každodenní starosti městského lékaře, který se zarazil uprostřed diskuse o svém mládí v sedmnáctém století v Londýně.
Také mi nijak nepřidávalo vědomí, že mluví nahlas jenom kvůli mně.
Po dalším vřelém úsměvu, který mi věnoval, Carlisle odešel z místnosti.
Dlouhou chvíli jsem si prohlížela malý obrázek Carlisleova rodného města.
"Co se stalo pak?" zeptala jsem se nakonec a pohlédla na Edwarda, který se na mě díval. "Když si uvědomil, k čemu u něj došlo?"
Pohlédl zpátky na obrazy a já jsem se podívala, abych viděla, který z nich ho zaujal teď. Byla to větší krajina v nevýrazných podzimních barvách - prázdná, zastíněná louka v lese, se skalnatým kopcem v pozadí.
"Když pochopil, čím se stal," řekl Edward tiše, "vzbouřil se proti tomu. Snažil se zničit sám sebe. Ale to není tak snadné."
"Jak?" Nechtěla jsem to říct nahlas, ale navzdory mému šoku se mi to slovo vydralo z úst.
"Skákal z velkých výšek," prozradil Edward bezvýrazným hlasem. "Snažil se utopit v oceánu… ale teprve v novém životě začínal, a byl velmi silný. Je úžasné, že i když byl upírem teprve krátce, dokázal odolat… lovení. Tehdy je instinkt nejsilnější, překoná všechno. Ale on se sám sobě tak hnusil, že měl sílu snažit se zabít sám sebe vyhladověním."
"To je možné?" Můj hlas byl slabý.
"Ne, je jen velmi málo způsobů, jak můžeme být zabiti."
Otevřela jsem pusu, abych se zeptala, ale on promluvil dřív než já.
"Takže byl velmi vyhladovělý a nakonec zeslábl. Odtáhl co nejdál od lidského osídlení, protože poznal, že také jeho síla vůle ochabuje. Měsíce se toulal po nocích, hledal nejodlehlejší místa, nenáviděl sám sebe.
Jednou v noci prošlo kolem místa, kde se ukrýval, stádo jelenů. Byl tak divoký žízní, že bez přemýšlení zaútočil. Síla se mu vrátila a on si uvědomil, že existuje i jiná možnost, než být divým netvorem, kterého se bál. Cožpak nejedl zvěřinu i ve svém předchozím životě? V následujících měsících se zrodila jeho nová filosofie. Dokázal existovat, aniž by se stal démonem. Znovu našel sám sebe.
Začal lépe využívat čas. Byl vždycky inteligentní, nadšený do učení. Teď měl před sebou neomezený čas. V noci studoval, ve dne plánoval. Přeplaval do Francie a -"
"On přeplaval do Francie?"
"Lidé plavou přes La Manche každou chvíli, Bello," připomněl mi trpělivě.
"To je pravda, myslím. Jenom to znělo legračně v tom kontextu. Pokračuj."
"Plavání je pro nás snadné -"
"Pro vás je snadné všechno," zabrblala jsem.
S pobaveným výrazem vyčkával.
"Už tě nebudu přerušovat, slibuju."
Výhružně se zachechtal a dokončil větu. "Protože, technicky vzato, nepotřebujeme dýchat."
"Vy -"
"Ne, ne, slíbilas mi to." Zasmál se a položil mi svůj studený prst zlehka na rty. "Chceš slyšet ten příběh, nebo ne?"
"Nemůžeš na mě něco takhle vybalit a pak čekat, že nic neřeknu," zamumlala jsem přes jeho prst.
Zvedl ruku a položil mi ji na krk. Tep se mi zrychlil, ale nedala jsem se.
"Vy nemusíte dýchat?" zeptala jsem se.
"Ne, není to nutné. Jenom zvyk," pokrčil rameny.
"Jak dlouho dokážeš vydržet… bez dýchání?"
"Předpokládám, že nekonečně dlouho; nevím. Je to trochu nepohodlné - ochuzovat se o čich."
"Trochu nepohodlné," opakovala jsem.
Nevěnovala jsem svému výrazu pozornost, ale něco v něm ho přimělo zvážnět. Spustil ruku k tělu a zůstal stát bez pohnutí, s očima zabodnutýma do mého obličeje. Ticho se prodlužovalo. Jeho rysy byly nehybné jako kámen.
"Co je?" zašeptala jsem a dotkla se jeho ztuhlého obličeje.
Jeho obličej pod mou rukou zjihl a on si povzdechl. "Pořád čekám, že se to stane."
"Co se má stát?"
"Vím, že nadejde chvíle, kdy něco řeknu nebo ty něco uvidíš, a pohár přeteče. Pak ode mě s křikem utečeš." Pousmál se, ale jeho oči byly vážné. "Nebudu ti bránit. Chci, aby se to stalo, protože chci, abys byla v bezpečí. Na druhou stranu chci být s tebou. Ty dvě touhy je nemožné smířit…" Odmlčel se a díval se mi do obličeje. Čekal.
"Já nikam neuteču," slíbila jsem.
"Uvidíme," řekl a znovu se usmál.
Zamračila jsem se na něj. "Tak pokračuj - Carlisle plaval do Francie."
Odmlčel se, vracel se zpátky ke svému příběhu. Jeho oči zadumaně bleskly k dalšímu obrázku - byl ze všech nejbarevnější, v nejzdobnějším rámu a největší; byl dvakrát tak široký jako dveře, vedle kterých visel. Na plátně se to hemžilo jasnými postavami v nabíraných róbách, proplétajícími se kolem dlouhých sloupů a naklánějícími se z mramorových balkonů. Nedokázala jsem poznat, jestli je to výjev z řecké mytologie, nebo jestli postavy vznášející se v mracích mají být biblické.
"Carlisle doplaval do Francie a pokračoval dál po Evropě, do tamních univerzit. V noci studoval hudbu, vědu, lékařství - a našel v tom své povolání, své pokání - v zachraňování lidských životů." Jeho výraz nabyl posvátné úcty, téměř oddanosti. "Nedokážu adekvátně popsat ten boj; Carlisleovi trvalo dvě století mučivého úsilí, než zdokonalil své sebeovládání. Teď je imunní k pachu lidské krve a je schopný dělat práci, kterou miluje, bez utrpení. Práce v nemocnici mu přináší veliký klid a pokoj…" Edward zíral dlouhou chvíli do prázdna. Pak si náhle vzpomněl, proč tu stojí. Poklepal prstem na velký obraz před námi.
"Studoval v Itálii, když tam objevil ostatní. Byli mnohem civilizovanější a vzdělanější než ta strašidla z londýnských kanálů."
Dotkl se poměrně klidné čtveřice postav namalované na nejvyšším balkonu, která nevzrušeně pozorovala chaos pod sebou. Pozorně jsem si skupinku prohlédla a udiveně jsem se zasmála, když jsem si všimla, že toho muže se zlatými vlasy znám.
"Solimena byl Carlisleovými přáteli velmi inspirován. Často je maloval jako bohy," zachechtal se Edward. "Aro, Marcus, Caius," říkal a ukazoval ostatní tři, dva s černými vlasy, jednoho se sněhobílými. "Noční patroni umění."
"Co se s nimi stalo?" přemítala jsem nahlas, koneček prstu zabodnutý ve vzduchu centimetr od postav na plátně.
"Pořád tam žijí." Pokrčil rameny. "Jako už kdovíkolik tisíciletí. Carlisle s nimi pobýval jenom krátkou dobu, jenom několik desítek let. Velmi obdivoval jejich civilizovanost, jejich kultivovanost, ale oni se neustále snažili vyléčit jeho averzi k "přirozenému zdroji potravy", jak tomu říkali. Snažili se ho přesvědčit a on se zase snažil přesvědčit je, ale k ničemu to nevedlo. Tehdy se Carlisle rozhodl, že to zkusí v Novém světě. Snil o tom, že najde tvory, jako je sám. Byl velmi osamělý, víš.
Dlouho nikoho nenacházel. Ale protože se strašidla stala postavami z pohádek, zjistil, že mezi nepodezíravými lidmi může žít, jako by byl jeden z nich. Začal praktikovat medicínu. Ale společenství, po kterém toužil, se mu nedostávalo; vztah s člověkem nemohl riskovat.
Když udeřila chřipková epidemie, pracoval po nocích v jedné nemocnici v Chicagu. Už několik let se v mysli zaobíral jednou myšlenkou a byl téměř odhodlaný k činu - když nemůže najít druha, nějakého si stvoří. Nebyl si absolutně jistý, jak došlo k jeho vlastní transformaci, takže váhal. A naprosto odmítal ukrást život někomu tak, jak byl ukraden jemu. V takovém stavu mysli našel mě. Já jsem neměl žádnou naději; nechali mě na oddělení s umírajícími. Carlisle ošetřoval už moje rodiče a věděl, že nikoho nemám. Rozhodl se, že to zkusí…"
Jeho hlas, který teď zněl skoro jako šepot, se odmlčel. Nepřítomně se zadíval ven západními okny. Přemítala jsem, co se mu teď asi honí hlavou, Carlisleovy vzpomínky, nebo jeho vlastní? Tiše jsem čekala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama